Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

 

 

       Ze zápisků legionáře.

 

       V  1. světové válce bojovali také muži z vesnice Kozašice.  Do zbraně bylo povoláno celkem 47 mužů. Z většiny rodin narukoval nebo i bojoval alespoň 1 muž. Z rodiny Lejhancovy  otec a 3 synové, Smradíkovy č. 10. rovněž otec a 3 synové.

        Nahlédněme spolu do zápisků, které pořídil pan Jan Zmek v r.l924, kde vzpomínal na konec války.

       Jako18tiletý  byl v lednu 1918 odveden a jako většina mladých mužů šel za několik dní rovnou do boje.

      „Bolestné a těžké bylo mé loučení s domovem a se svými drahými. Ó, jak se slzami v očích jsem tehdá se svými kamarády opouštěl svou rodnou vesničku, jak děvčata s námi se loučila, ale pomoci žádné nebylo. Na nádražích všude plno mladých hochů s kufry, loučících se ještě před odjezdem. Tu přisupěl vlak a my nasedali a za malou chvíli za velkého mávání svým milým, opouštěli jsme stanici našeho rodného kraje. Vše podobné na každé stanici.

        Asi za 2. dny loučili jsme se se svou drahou vlastí a odjížděli jsme do Uher a zakrátko do Tyrol, do těch do oblohy zasahujících hor a brzy na to do zákopů. Tady teprve bylo mě snášeti ty bědy válečné v hladu, ve strachu o život, na té italské půdě. Jen občas ten lísteček z domova mě potěšil a dával mně útěchy. Ó, těžké byly moje vzpomínky, když osamocen v tom širém světe jsem byl opuštěn a smutné moje mládí. Stále jsem doufal vysvobození, až jsem se ho také dočkal.

            Přišel ten den očekávaný 28. říjen 1918 a moje vlast byla samostatnou po 3OOleté  porobě, jak radostný byl můj tehdy okamžik. Byl převrat, vše prchalo ze zákopů a každý se již cítil volným, s veselou myslí a s úsměvem na rtech těšili jsme se na domov.

           Však opětně krutá rána stihla mne a po několika hodinách cítění se volným byla moje naděje zmařena a zničeny moje plány do budoucnosti. Aniž bych se nadál, stal jsem se zajatcem. S mnoha tisíci hochů zahnali nás do Itálie, do táborů a tu teprve bědný život jsem byl zakusil. Byl to život zápasící se smrtí a mnoho mých hochů našlo tam hrob a  já již viděl též, jak složím své kosti v té daleké cizině. Tu žádný nepotěšil, ani ten lísteček z domova, jen ty trpké vzpomínky jsem měl. Byl by z toho román, kdybych měl pokračovati, což vepsal jsem v můj deník vojenský v další paměť.

          Po dlouhém utrpení v zemi italské bylo mi dopřáno vrátiti se do své vlasti jako domobranec 28. pluku. Byl jsem vděčen tomu, že jsem se vrátil, ač jsem domů nemohl jeti, ale cítil jsem se již svobodným. Zavezli nás na polské hranice, kde byly tou dobou nepokoje, ale za krátký čas byl jsem propuštěn domů na trvalou dovolenou. Tím skončen bědný život válečný, ač část svého zdraví zanechal jsem v nevlídné cizině.

          Vžil jsem se opět do života civilního. Pracoval jsem po 2. léta doma a pak zatoužil jsem po výdělku jako dříve, čehož se mi dostalo. Byla to práce lehká a hodně placená na odvodňovacích struhách u Mělic a tu jsem byl spokojen.

          V nejlepším však rozkvětu mé práce, k niž jsem  tak láskou přilnul a těšil se do budoucnosti, přišla ta nemilá chvíle, doba odvodu a ve III. tř. byl jsem odveden a musel jsem všeho nechati a jít na vojnu.Nerad jsem odcházel, ač nebylo to loučení takové jako ve válce, ale se slzami v očích na 2. léta opustil jsem zase domov. Měl jsem opět po veškerých nadějích.

      Zvykl jsem již tomu životu vojenskému , v Hrádečku sloužím druhým rokem a již se těším, že za pár půjdeme do civilu.

Obrazek

    Dnešní život vojenský je životem veselým, česká země, hoši, krajani, řeč česká i mnohé naučení přinese, ale připraví o mnoho, to je také pravda.

     V dlouhých chvílích píši tyto vzpomínky z mého smutného mládí v paměť na další léta.

   Večer 2. máje, na vojně 1924 v Hradci  Králové .

   Ve službě u náhradního praporu

                     

                              Jan Zmek